Něco z historie

Čína

Někdy kolem roku 520 (je uváděno i 524 nebo 527) přišel Bodhidharma už jako téměř šedesátiletý muž do Číny. Historické prameny se nemohou shodnout, zda tam dorazil po moři nebo přes hory. Faktem však je, že v chrámovém komplexu Šao-lin začal vyučovat své pojetí budhismu. Aby jeho žáci lépe zvládali náročné meditační techniky, vytvořil pro mnichy program cvičení pro zvyšování fyzické kondice založený na umění boje holýma rukama. Je třeba zde zdůraznit, že tato cvičení nebyla určena k vycvičení mnichů na bojovníky, ale k tomu, aby si jeho žáci uvědomili funkčnost jednotlivých částí svého těla a tím položili základ pro zvládnutí meditačních technik. Po Bodhidharmově smrti však v Číně nastaly těžké časy. Zuřila válka a její výboje se nevyhýbaly ani klášteru. Mniši byli nuceni se bránit a k tomu byla vyučovaná fyzická cvičení velmi vhodná - vždyť z bojového stylu vycházela. Klášter se úspěšně ubránil a s postupem času bojové umění dále rozvíjel. Po nějakou dobu sem dokonce císař posílal na výcvik některé ze svých elitních vojáků.

Okinawa

Vlastní druh neozbrojeného boje vznikl též na Okinawě, což je jeden z ostrovů Ryukyu. Tamní vládce (daimjó) zakázal prostému lidu nosit a používat jakékoliv zbraně. Vzhledem k útokům banditů a krutosti lenních pánů, byli obyvatelé Okinawy nuceni rozvinout techniku boje holýma rukama (popř. pomocí běžných denních pomůcek). Tuto techniku nazvali Te (ruka). Díky obchodnímu spojení s Čínou se okinawské Te dostalo pod vliv Kempo (Kempo je souhrnný název pro čínská bojová umění) a rozvinulo se v různé samostatné styly. Ve městech Šuri, Naha a Tomari se vyvinuly tři styly boje - Šuri-te, Naha-te a Tomari-te. Z těch se v 19. století vyvinuly dva směry: Šorei-ryu (pův. Naha-te) a Šorin-ryu (spojením Šuri-te a Tomari-te). Postupem času se tyto školy dále dělily a kombinovaly, takže dnes známe velké množství stylů karate.

Japonsko

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo původně "čínská ruka". Moderní mistr tohoto umění Gitchin Funakoshi, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly "prázdná ruka". Funakoshi však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: "stát se prázdným". Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: "Jako lesklý povrch zrcadla odraží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli "prázdný", v karate". Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v r. 1922, kdy Funakoshi, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičních bojových umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoshi karate na různých univerzitách a v Kodokanu - Mekkce Judo - do doby, kdy byl schopen v r. 1936 ustavit Shotokan, velký mezník v historii karate v Japonsku. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.